Články

 Toto lichotivé přirovnání jsem zaslechl nedávno z úst známého ústeckého archiváře, který se blahosklonně rozvaloval na lavičce u kostela, čekajíc na autobus z Úštěku do Ústí. Jeho výrok mě přinutil přemýšlet o jeho významu. Byla to jen náhodná myšlenka, okamžik pohody, klidu, vyrovnání a snad i „genia loci“(pozn. duch místa), který přiměl onoho člověka pronést tato silná slova, nebo vtom bylo něco víc.

     Pravdou je, že historie města Úštěk je s Itálií spjata skrze italské stavitele železnice, jejichž „ptačí domky“ jsou dodnes vyhledávaným turistickým cílem. Taktéž poloha města na skalním masivu s dominantou kostela a hradu není daleko od urbanistické struktury toskánských sídel. Nicméně při pohledu na pusté náměstí ve slunném nedělním odpoledni jsem zapochyboval o pravdivosti proneseného výroku. V Itálii jsem byl několikrát a tak vím, že italské město netvoří jen domy a památky, ale především místní kolorit, jeho obyvatelé, krámky, dílny, kavárny a ten již zmíněný duch místa (genius loci) ozdobený mnoha květinami v oknech domů i před nimi.

     Město Úštěk mi najednou připomnělo Itálii snad jen nostalgicky zatuhlou točenou „italskou“ zmrzlinou, „asijskými“ nudlemi a „americkou“ pizzou. Dobrá gastronomie v Úštěku chybí, čeká nás jen doma a v televizi. Rozhlížím se po náměstí a kladu si otázku: „ Kam se poděly všechny ty krámky, restaurace a dílničky, které člověk zná ze starých meziválečných fotografií? Že by s odsunem původního německého obyvatelstva a po letech bolševického moru odešel i duch drobného podnikání, „živnostničení“? Že by se všichni obyvatelé města přisunutí po válce z vnitrozemí, ale i z ciziny, měli tak dobře, že nepotřebují využít nabízené možnosti podnikat a tvořit?“ Patrně nepotřebují, neboť štědré sociální dávky a levné městské nájmy jsou demotivující. Realitu tvoří chtěná nezaměstnanost a nuda, která přitahuje alkohol, drogy a kriminalitu. Město se utápí v dýmu spaloven odpadu místních domácností, ačkoliv plynofikace proběhla již před lety. Něco mi asi uniklo, kde se asi stala chyba? Kde je potenciál turistického ruchu, který skomírá snad víc než za časů „komuny“. Jezero, bývalé domácí stříbro města, je vyhnívající louží bez návštěvníků.

     Nejmenší městská památková rezervace, poslední italské město v Čechách, s potencionálem jihočeských Slavonic, či Třeboně, nedokáže vyřešit ani dopravní situaci, parkování, hromadnou dopravu a zásobování v jeho centru. Kultura, kromě ochotnického divadelního souboru a Bati, je závislá od iniciativy „náplav“ z města. Do kina se jezdí do města. Pouze osobní prospěch je brán jako úspěch.

     Inu, mám za to, že do nálady italských měst máme ještě daleko, i když několik vlaštovek v podobě Muzea čertů, Galerie „U brány“, klubu „Rozmarné léto“ či vinotéky již přilétlo na český rynek. Jenže dokud nezbouráme zeď přízemnosti v nás, dokud nepřestane končit svět před prahem našeho bytu, dokud se nepovzneseme z malicherných maloměšťáckých osobních nevraživostí, dotud budeme jen závistivě pošilhávat po idyle italského městečka. Možná bych měl jedno řešení. Můžeme se spokojeně vyvalovat na lavičce (pozn. dokud nám ji nějaký zfetovaný vandal nezničí) ve slunném nedělním odpolední, čekat na autobus a někam odsud vypadnout, třeba do Itálie